Eritrea - podrobně
🛩️ Architektonický úlet Fiat Tagliero:
Benzínka ve tvaru letadla, co měla spadnout
Když italský architekt Giuseppe Pettazzi v roce 1938 navrhl v Asmaře budovu benzínové stanice Fiat Tagliero, všichni si klepali na čelo. Pettazzi navrhl futuristickou stavbu, která vypadá jako skutečné letadlo s obřími betonovými křídly s rozpětím 30 metrů. Šílené na tom bylo, že tato masivní křídla drží čistě na principech statiky a nemají vůbec žádné podpůrné sloupy. Místní úřady a stavitelé byli natolik vyděšení, že budova okamžitě spadne a někoho zabije, že odmítli odstranit dřevěné lešení. Traduje se, že Pettazzi byl svým výpočtem natolik jistý, že při otevírání benzínky vytáhl pistoli, přiložil ji k hlavě hlavního stavitele a donutil ho lešení strhnout s tím, že jestli se objeví jediná prasklina, zastřelí se. Budova stojí bez jediného sloupu a bez jediné praskliny dodnes, přežila několik válek, bombardování i zemětřesení a je symbolem celé Asmary.
🚂 Parní železnice z Massawy do Asmary:
Inženýrský zázrak, který vstal z popela
Eritrejská železnice spojující přístav Massawa u Rudého moře s hlavním městem Asmara v horách je jedním z nejúchvatnějších inženýrských děl koloniální éry. Vlak musí na pouhých 118 kilometrech překonat brutální výškové převýšení téměř 2 400 metrů. Italové kvůli tomu museli do strmých skal vytesat 65 mostů a 39 tunelů. Během dlouhé války za nezávislost byla trať kompletně zničena, kolejnice vytrhány a vagóny rozstříleny. Když válka v roce 1993 skončila, Eritrea neměla peníze na moderní stroje. Místní staří železničáři v důchodu (některým bylo přes 80 let) se ale odmítli vzdát. Vytáhli ze šrotu staré italské parní lokomotivy Ansaldo z roku 1938, ručně vykovali chybějící součástky, opravili celou trať a vlak znovu rozjeli. Dodnes tato historická parní monstra funí do strmých horských svahů a zanechávají za sebou oblaka kouře v divokých afrických kaňonech.
🌋 Hřbitov tanků v Asmaře:
Apokalyptický památník krvavé nezávislosti
Na okraji hlavního města leží místo, které dokonale ilustruje, jak tvrdě si Eritrea musela svou svobodu vybojovat. Říká se mu Hřbitov tanků (Tank Graveyard). Je to obří, kilometry dlouhé pole, na kterém jsou navršeny tisíce kusů zničené vojenské techniky z třicetileté války proti Etiopii. Najdete zde na sobě naskládané sovětské tanky T-55, obrněné transportéry, vojenská náklaďáky, zbytky stíhaček i protiletadlové kanóny. Místní lidé tento kovový šrot neprodali do hutí, ale nechali ho tam jako memento. Mezi zrezivělými tanky dnes rostou kaktusy, hrají si tam místní děti a některé rodiny si ze starých plechů a přepravních vojenských kontejnerů postavily provizorní obydlí přímo uprostřed tohoto válečného muzea pod širým nebem.
⚓ Potopené italské loďstvo u ostrovů Dahlak:
Podmořské muzeum druhé světové války
Souostroví Dahlak, které tvoří přes dvě stě ostrovů v Rudém moři, skrývá jedno z nejstřeženějších tajemství námořní historie. Když v roce 1941 britská armáda porážela Italy v Africe a blížila se k strategickému přístavu Massawa, dostal italský kapitán tehdejší královské flotily přísný rozkaz: nepřítel nesmí dostat ani jedinou loď. Italové proto přímo v přístavu a kolem ostrovů Dahlak záměrně potopili celou svou neporazitelnou eskadru – desítky válečných křižníků, torpédoborců, ponorek a nákladních plavidel. Dnes tyto vraky odpočívají v průzračné teplé vodě a staly se z nich gigantické umělé korálové útesy. Vzhledem k tomu, že Eritrea je pro turisty téměř uzavřená, toto podmořské muzeum je naprosto nedotčené. Mezi kapitánskými můstky, lodními šrouby a zbytky italských děl dnes proplouvají obří hejna barakud, rejnoci a žraloci, aniž by je rušily davy potápěčů.
🦌 Gazela dorkas a kudu malý:
Castellóovy eritrejské klenoty
Podle Castellóovy encyklopedie Bovids of the World je Eritrea domovem úchvatných antilop, které se musely přizpůsobit extrémnímu suchu a horku na pobřeží Rudého moře. Žije zde gazela džejran (Soemmerring's Gazelle / gazela Soemmerringova), která má nádherné, ostře dozadu zahnuté rohy ve tvaru lyry. Castelló u ní popisuje neuvěřitelnou schopnost přežít – dokáže týdny pít pouze slanou mořskou vodu nebo spásat pouštní rostliny s vysokým obsahem soli, kterou její ledviny dokážou bez problému přefiltrovat. V hustších trnitých akáciových buších ve vnitrozemí jí dělá společnost kudu malý (Lesser Kudu). Tento skrytě žijící bovid je typický svými spirálovitými rohy a tenkými bílými pruhy na bocích, které v hustém křoví fungují jako dokonalé maskování. Kudu malý téměř nikdy nepije volnou vodu; veškerou tekutinu získává brzy ráno z listů pokrytých pouštní rosou.
☕ Eritrejský kávový obřad Bun:
Tři šálky, které vyjadřují úctu a mír
V Eritreji je káva mnohem víc než jen ranní životabudič – je to posvátný společenský rituál zvaný Bun, který může trvat i několik hodin. Když přijdete do eritrejské domácnosti, hostitelka rozprostře na zem čerstvou trávu a voňavé květiny. Káva se připravuje v tradiční černé hliněné nádobě s kulatým dnem a dlouhým hrdlem, které se říká jebena. Zelená kávová zrna se nejprve ručně upraží na pánvi přímo před hosty, přičemž se vzduchem šíří vůně pálícího se kadidla. Káva se pak umele a vaří se v jebeně. Během obřadu se povinně pijí přesně tři šálky, z nichž každý má svůj duchovní význam: první šálek se jmenuje Awuel (nejsilnější, pro chuť), druhý je Kaleiti (slabší, pro debatu) a třetí je Bereka (požehnání na cestu). Odmítnout kterýkoli ze šálků je považováno za nejhorší možnou urážku celé rodiny.
🎭 Maskovaní nomádi Rashaida:
Pouštní piráti ze Saúdské Arábie
V horkých polopouštích podél pobřeží Rudého moře žije kmen Rashaida. Jsou to naprostí exoti i na africké poměry – do Eritreje totiž přišli až v 19. století ze Saúdské Arábie, a dodnes tak mluví čistou arabštinou a žijí jako praví beduíni. Jsou neuvěřitelně bohatí, protože ovládají černý trh, pašování a chov těch nejrychlejších závodních velbloudů na světě, které prodávají za statisíce dolarů do Perského zálivu. Nejbizarnější je ale jejich kultura oblékání. Ženy kmene Rashaida nosí od svých pěti let na obličeji těžkou masku zvanou Burqa, která je složitě vyšívaná stříbrnými nitěmi, korálky a sahá jim až k pasu. Odhalit obličej na veřejnosti nebo před cizím mužem je pro ně absolutní tabu. Celý kmen žije v naprosté izolaci, odmítá se mísit s ostatními Eritrejci a jejich tábory z černých stanů vypadají jako vystřižené ze středověku.
🪖 Služba v armádě Sawa:
Nekonečný vojenský dril uprostřed pustiny
Důvodem, proč se Eritreji přezdívá "Severní Korea Afriky", je systém zvaný Sawa. Každý mladý Eritrejec a Eritrejka musí povinně absolvovat poslední ročník střední školy ve vojenském výcvikovém táboře Sawa hluboko v poušti. Tam je čeká drsný vojenský režim a výcvik. Šílené na tom je, že po skončení základní služby mladé lidi stát nepropustí domů, ale rozdělí je tam, kde jsou zrovna potřeba – někdo jde kopat silnice, někdo hlídat hranice a někdo učit do škol. Tato národní služba je oficiálně časově neomezená a může trvat klidně deset nebo patnáct let. Tento drsný systém sice zemi totálně ekonomicky paralyzuje a nutí tisíce mladých lidí k útěku za hranice, ale na druhou stranu vytvořil ve společnosti neuvěřitelnou disciplínu a pocit, že se Eritrea může spoléhat jedině sama na sebe.
🍲 Zigini a chléb Injera:
Pálivý národní rituál z jednoho talíře
Eritrejská kuchyně je prakticky identická s tou etiopskou a jejím absolutním králem je Zigini (nebo Zigni). Je to extrémně hustý, pomalu vařený guláš z hovězího, beraního nebo kuřecího masa. To klíčové, co dává Zigini jeho pekelnou sílu, je kořenící směs Berbere – brutální kombinace pálivých chilli papriček, česneku, zázvoru, kardamomu a hřebíčku, která se v jídle vaří celé hodiny. Zigini se nikdy nejí příborem a nepodává se s rýží. Servíruje se na obřím kulatém kusu kvašeného chleba Injera, což je šedivá, nakyslá placka, která strukturou připomíná mokrou houbu nebo bublinkatou palačinku. Injera se rozprostře na stůl, doprostřed se kydne pálivé Zigini a všichni spolustolovníci sedí kolem, rukama odtrhávají kousky Injery, berou s ní pálivé maso a dávají si ho do pusy. Je to neuvěřitelně pálivý, ale neskutečně silný společenský rituál.